Poslední směna - vzpomínka na důlní katastrofu

Poslední směna - vzpomínka na důlní katastrofu

Vzpomínka na důlní katastrofu 24. dubna 1937 v Chomli

"V Chomli na Plzeňsku Důl Ferdinad stojí,
bol, žal způsobil katastrofu svoji.
Přišla voda přišla, přišla, bylo jí moc,
nebyl čas zavolati - pojďte nám na pomoc.
Z třiceti horníků čtranáct se nevrátí,
pláčí ženy, děti, pláče stará máti..."

Vzpomínáte, příslušníci starší generac? Písnička, která před třiceti lety byla v našem kraji živá. Rozhodně ji neuveřejňujeme pro její uměleckou hodnotu, která samozřejmě je sporná, ale proto, že byla pravdivá. Zpívá o tragické události.
24. dubna tomu bude třicet let. Byla sobota před chomelským posvícením. Na Dole Ferdinand za Chomlí, směrem k Vejvanovu, začala práce tak, jako každodeně. 30 horníků prošlo nádvořím, sestoupili do podzemí na své pracoviště a dali se do práce: Rubají, nakládají uhel, odvážejí, občas zazní pod zemí výstřel; to třaskavinou trhají uhel...
V půl jedenácté se to stalo. Opět další odstřel, který však jakoby nechtěl utichnout, neboť jej doprovází mohutný hluk. Do podzemních prostor Dolu Ferdinad se mohutnou silou řítí vodní živel a bere sebou vše, co mu přijde do cesty. Jaroslav Pok, očitý svědek, jediný, který se zachránil z 15 horníků, kteří pracovali na spodním díle, o tom říká: "Pracoval jsem v partě se svým švagrem Prokopem Lehkým, nedaleko bratři Trynerové, každý ve své figuře. Poodjel jsem od svého pracoviště, asi 15 metrů s vozíkem a v tom se přihnala voda témeř v metrové vlně. Ještě jsem zaslechl Františka Trynera, jak volá "Jardo, uteč žene se voda", v tom ho proud smetl a mě hnala voda, která mi sahala téměř až ke krku. Měl jsem to štěstí, že mi nezhasla lampa, takže i v tom hrozném zmatku jsem se mohl trochu orientovat, dostal jsem se až k žebříkům k šachtě, a tak jsem se zachránil."
Ohromnou silou se valilo do podzemních prostor Dolu Ferdinanda 70 hl vody za vteřinu. Během několika minut byly zaplaveny chodby a voda stoupala v hlavní šachtě do výše přes 20 metrů. Pohřbila 14 horníků. Čtrnáct ženatých mužů zanechalo po sobě vdovy a 27 dětí, sirotků.
Na nádvoří, před těžní věží se v tom okamžiku srotil dav lidu. Byly zde nejen ženy, děti, rodiče, kteří v podzemí měli své nejbližší, ale i mnoho dalších občanů. Ozával se pláč, bylo slyšet modlitby i klení, zvedaly se pěsti, lomilo se rukama, které chtěly pomoci, ale zde již pomoci nebylo. Zatopeným nemohli pomoci ani jejich soudruzi, kteří dělali vše možné, natož politické veličiny, včetně hejtmana Kumpfa, které se na místo neštěstí dostavily. Voda pohltila 14 životů. Bylo zahájeno rozsáhlé vyšetřování, ale ani později po objasnění všech okolností nebyl viník určen.
Příčina byla ta, že s Dolem David, na kterém se přestalo pracovat již v roce 1931 byla spojena jáma "Prkenka", odkud vedla chodba nezakreslená v mapě směrem k Dolu Ferdinand, dlouhá téměř 500 m. Jen 70 cm silná stěna dělila dělníky z Dolu Ferdinad od této chodby zaplněné vodou. Následkem odstřelu uhle se tato stěna roztřásla, tlak vody ji prorazil a průrvou 2x2 m voda hnána ohromným tlakem, navalila se do porstoru Dolu Ferdinand, který se stal hrobem 14 hornáků.
Brzy po katastrofě byly zahájeny práce s cílem vyčerpat vodu a najít si tak cestu k utonulým hornákům. Byly zamontovány silné elektrické pumpy, začalo se s čerpáním. Množství vody však bylo takové, ža až 30. listopadu a pak 1. a 2. prosince byly vyproštěny první oběti: Prokop Lehký, Václav Nový, Josef Ikhaml, Jan Houška, a Václav Tryner. 3. prosince v odpoledních hodinách byl pohřeb těchto utonulých horníků. Tolik lidu v Chomli ještě nikdo nepamatoval. Přes 5000 občanů se sešlo rozloučit s obětmi katastrofy.
17. prosince bylo nalezeno tělo Františka Trynera a od Štědrého dne, tj. od 24. do 27. prosince, nalezeni další: Antonín Cechl, ležel v nejzaším místě a František Ocásek, Alois Spěváček, Václav Kadeřábek, Václav Hoffman a Alois Šilpoch, všech pěti bylo v jednom prázdném vozíku, nad sebou zavěšenou karbidovou lampu bez hořáku. Bezpochyby v posledních okamžicích lamapa přestávala svítit, tudíž vytrhli hořák, a tím lampa jesště svítila. Tyto okolnosti napovídaly, jaká hrozná muka asi prožívali v posledních momentech svého života. Ve středu 29. prosince roku 1937 byli pohřbeni.
Obsáhlý a podrobný zápis v pamětní knize obce Chomle uzavírá kapitoly o tragédii na Dole Ferdinanda: "Tím se uzavírá hrozná tragédie 14 utopených horníků 24. dubna na Dole Ferdinad, kteří byli pohřbeni po osmi měsících ode dne katastrofy."
Kapitola v kronice je uzavřena. I po letech však mluví živými slovy k dnešku. Bolest neumírá a v srdci zůstává vzpomínka tak, jak bylo před 30 lety zpíváno v neumělé, obyčejné, ale pravdivé písničce:

Sbohem budťe navždy hrdinové práce,
v srdcích nám zůstane čest vaší památce!

Čerpáno z novin "Rokycanský Budovatel" 23. března 1967