Navigace

Obsah

Historie průmyslu

Těžba uhlí na Břasku a Radnicku


Těžba uhlí na Břasku a RadnickuOblast Břaska sehrála v době průmyslového rozvoje v druhé polovině 19. století velmi významnou roli. Kromě výroby vitriolu (dýmavá kyselina sírová), místního sklářského průmyslu, byla na Břasku nejdůležitější naleziště černého uhlí na Plzeňsku. Kořeny těžby na Plzeňsku sahají už do 16. století. (V samotném Česku bylo černé uhlí a jeho využití poznáno již ve století patnáctém.) Tenkrát se náhodně kopalo na statcích hraběte Černína na Radnicku, kde uhelné ložisko nedaleko obce Chomle vycházelo téměř na povrch. Uhlí se zde pokoušela využít vznikající výroba skalice a vitriolu. Nicméně po třicetileté válce bylo na možnosti využití černého uhlí zapomenuto, hlavně díky dostatku dříví ke spalování.
Během 18. století byly aktuální četné nálezy kamenného uhlí ve středních Čechách. Koncem tohoto století bylo objeveno uhlí na několika nalezištích na Břasku. Konkrétně západně od Radnic na panství hraběte Šternberka mezi Vranovem a Vranovicemi. Nejprve bylo vytěžené černé uhlí využíváno na kovárně ve vsi Všenice. Ostatní praktické využití bylo k výrobě kamence a skalice. Vlastní zájem na těžbě měli nejprve pouze majitelé panství, na kterých se uhlí nacházelo. Na konci 18. století projevil zájem o těžbu z hospodářských důvodů stát. Kutáním bylo odkryto uhlí u Vejvanova, Mostiště, Svinné a Darové. Nicméně se jednalo o těžbu omezenou jen místní spotřebou. Uhlí bylo využíváno téměř výhradně při výrobě dýmavé kyseliny sírové (vitriolu). V domácnostech nebylo uhlí nikterak využíváno - dostatek dřeva.
 

Užití:


V 19. století došlo k přechodu ke strojové výrobě. Formuje se těžký průmysl. Stoupla spotřeba surového železa a litiny. S tím souvisí snahy o koksovou výrobu. Plzeňskému kraji náleží prvenství ve snaze o užití koksu ve výrobě železa na území Česka. V roce 1824 se o to pokusil hrabě Kašpar Šternberk na svém radnickém hrabství v železárně v Darové. Počátkem 50. let 19. století byla vystavěna koksová pec v Břasích. Pokus se nezdařil, koks z radnického uhlí, jinak výhřevného, byl křehký, rozpadával se a železo jím vytavené nebylo k upotřebení.
Uhlí bylo dále využíváno v průmyslu. Dochází k rozvoji chemického průmyslu, uhlí je využíváno jako topivo pro hamry, šlechtické železářské hutě na Plzeňsku, Berounsku a státními doly v Příbrami.
 

Způsoby dolování


Radnická těžba v prvních desetiletích 19. století zaujímala významný podíl na uhelné těžbě Plzeňska. Zejména pro velké množství chemické výroby v oblasti, železářství a především díky velké mocnosti slojí při nevelké hloubce. V roce 1840 byly založeny i větší státní uhelné doly u Vejvanova, které měly zásobovat uhlím Příbram a Zbirožské železárny.
Způsob dolování byl neefektivní. Dolovalo se primitivně, těžba byla prováděna pomocí vrátku (= druh navijáku, obdoba "rumpálu") a věder, jen ojediněle se využívalo žentouru (převodové ústrojí využívající tažné síly zvířat) - například na dole hraběte Wurmbranda u Vranova. Vzhledem k nedobrému těžebnímu vybavení byla produkce nepatrná.
 

Nové možnosti využití


Kvalitní levné uhlí na Plzeňsku nemohlo najít odběratele. Za uhlí byla nabízena jen minimální sazba. Byl uveřejněn oficiální plán, stavba železnice pro propojení Plzeňska s Prahou a Vídní, kde byl uhlí nedostatek. V roce 1826 se pokusili hrabě K. Šternberk a hrabě E. Vrbna prosadit neúspěšný projekt na vytvoření koňské dráhy Praha - Plzeň. Oproti tomu ve 40. letech Vilém Wurmbrand představil plán pro spojení Plzeňska s Vídní uhelnou koňskou drahou Plzeň - Budějovice s napojením do Lince.
Bylo vypočteno, že ročně by bylo dopraveno 44 800 tun radnického uhlí, 22 400 tun uhlí z jiných dolů Plzeňska a 42 000 tun ostatního zboží. I přesto byly přípravné práce v roce 1842 zastaveny, nahrazeny plánem lokomotivní železniční trati. K realizaci nedošlo. Uhlí na Plzeňsku bylo i nadále značně nevyužité.
Teprve později další průmyslový rozmach Plzeňska v padesátých letech 19. století a rozvoj železniční sítě, především vybudování systému české západní dráhy coby dráhy uhelné, umožnil zapojit i kamenouhelné pánve Plzeňska do kapitalistické industralizace naší země.
 

Období 50. a 60. let


Doba velkého hospodářského vzestupu českých zemí - Česko bylo přední zemí kapitalistického trhu s rozvinutou strojovou výrobou. Zejména se jednalo o odvětví těžkého průmyslu, železářství, strojírenství a těžby uhlí. Byla též využívána síla páry v parních strojích. To se také samozřejmě projevuje na Plzeňsku (Plzeň, jižní Plzeňsko, Rokycansko, Kaznějovsko). V letech 1851 - 1853 dochází k zavádění nových metod v těžbě uhlí - využívání parních strojů. Zavádění parních strojů způsobilo převrat v těžbě uhlí, který je možné označit za průmyslovou revoluci. Parní stroj měl hlavní úlohu při pohánění těžebních strojů na velkých hlubinných dolech. Stroje umožňovaly dopravit rychle na povrch velké množství uhlí narubaného také pomocí nově zavedených trhacích metod, užitím dynamitu.
V druhé polovině padesátých let se procento využití uhlí v železářství nikterak nezvýšilo. Šlechtické železárny měly dříví z vlastních lesů. Ve vysokých pecích bylo uhlí využito na Rokycansku poprvé v Břasích roku 1853.
I přesto, že se podíl uhlí a kamenouhelného koksu při tavbě zvětšil, dřevěné uhlí stále převažovalo. Ke změně k využití uhlí došlo ve vytápění parních kotlů v železárnách. Přechod ve způsobu tavby železa na koks neměl jednoduchou cestu. Zejména to způsobil původní neúspěch v Darové (viz. kap. Užití), který odrazoval od dalších pokusů.
V čele uhelné těžby stály v 50. letech 19. století dva hlavní kamenouhelné revíry - středočeský - Kladenský a Ostravský. Daleko za nimi zůstávalo tempo vzestupu ostatních větších uhelných oblastí. Plzeňský zejména díky špatnému dopravnímu spojení.
Počátkem 50. let měla rozhodující podíl na plzeňské těžbě radnická pánev, která zaujímala více než polovinu veškeré těžby. V polovině 50. let si udržela prvenství. Později podíl na produkci uhlí v oblasti klesl na 40% celkové těžby na území Česka. Těžba na Radnicku byla téměř dostižena těžbou plzeňské pánve. Daleko za nimi zůstala merklínská (výtoňská) pánev s těžbou 1 107 tun uhlí a teprve na konci 80. let se začalo s těžbou v mirošovské pánvi. Produkce plzeňské pánve postupně převýšila těžbu uhlí na radnicku.
 Uhlí z Radnicka bylo vyváženo do Prahy a okolí. Též byly zásobovány místní železářské a chemické podniky v okolí. K velkému rozmachu uplatnění vytěženého uhlí na Plzeňsku dochází se stavbou železničních drah Praha - Plzeň - Brod nad Lesy (Furth im Wald), Plzeň - Budějovice - Vídeň, Plzeň - Cheb. Výstavba železniční sítě, doplněná postupně systémem místních uhelných drah a doplňkových vleček, umožnila na Plzeňsku velký převrat ve způsobu výroby, nastává místní průmyslová revoluce. Hlavním rysem byla v uhelné těžbě výstavba nových hlubinných dolů, načež důsledkem byl velký vzrůst produkce uhlí.
Radnická uhelná pánev měla největší problém s uplatněním uhlí díky špatnému dopravnímu spojení. Došlo k navržení záměru pro výstavbu lokální odbočné trati. Původní návrh předpokládal výstavbu trati z Holoubkova do Radnic a Vejvanova. Nicméně bylo ustoupeno od schváleného záměru, nedodrženy povinnosti. Ze zájmu spol. České západní dráhy bylo vedení trati přeloženo západně - z Chrástu do Stupna. Tím byly dvě významné oblasti radnické pánve - Vejvanovská a Nemčovická připraveny o možnost železničního spojení. Přeložením trati více na západ se cesta do Prahy prodloužila o 19 km. To dokazuje snahu znesnadnit radnickému uhlí, které bylo při zastaralých těžebních způsobech a zařízeních samo o sobě výrobně dražší než kladenské, konkurenci na pražském na středočeském trhu, na jehož ovládnutí měli hlavní akcionáři, České západní dráhy, jako současně největší podílníci kladenských dolů, eminentní zájem.
Dráha však byla značně závislá na přepravě uhlí. Nemohla z vlastního zájmu znemožnit radnickým a západočeským těžařům těžbu vůbec, museli se postarat o jiný způsob vyřazení soupeřů. Došlo k prosazení snahy o vývoz uhlí ze západu Čech dále na západ. Změna polohy odbočky - nová trasa z Chrástu do Stupna zkrátila cestu z radnické pánve na bavorské hranice o 22,7km tzn. o čtvrtinu. Tím bylo radnické uhlí pro vývoz na západ zvýhodněno i přes vysoké dopravní tarify.
 

Využití uhlí v období 50. a 60. let


Uhlí nahradilo dříví v hlavních střediscích a odvětvích nové výroby. Na uhlí začalo přecházet i sklářství. S tím souvisel i prudký vzestup uhelné těžby na Plzeňsku. Produkce dolů hraběte Šternberka na Radnicku stoupla na 129 tis. tun ročně. Uhlí bylo dodáváno hlavně pro železářství, sklářství, pivovarnictví, parní mlýny a nyní již i pro vytápění. V roce 1870 byla spotřeba uhlí oproti roku 1865 dvojnásobná.
Od roku 1873 nastala celosvětová krize z nadvýroby. V podbrdské oblasti Plzeňska (až na Klabavu) zanikly všechny železárny. Rozvíjí se export zařízení do Ruska. Těžba uhlí zůstala hospodářskou krizí téměř nepostižena. Produkce uhlí dokonce stoupala, zejména vzhledem k vývozu do ciziny.
Stagnace těžby se projevila především v kladenské pánvi, byla předstižena pánví ostravskou. Roku 1877 dosáhla těžba uhlí na Plzeňsku 84% procent těžby středočeské a 94% kladenské. Jednalo se o vzestup krátkodobý, došlo k vyčerpání slojí.
Zajímavosti: Plat horníka činil 8- 12 zlatých měsíčně a cent uhlí se prodával za 40 krejcarů.
 

Období 70. a 80. let


Radnická pánev prošla v té době nejmenším vývojem a změnami. Zatímco v 50. letech a do počátku 60. byla svou těžbou asi 168 tisíc tun uhlí v roce 1865 na prvním místě mezi uhelnými pánvemi Plzeňska, v polovině 70. let byla daleko předstižena plzeňskou pánví, ačkoli těžila zhruba stejně jako předtím, její podíl klesal. Největším těžařem zde zůstávala firma J.D. Stracka s produkcí asi 40% radnického uhlí, na druhém místě doly hraběte Šternberka a hraběte Vrbny.
Radnická pánev byla předstižena mirošovskou. Těžba dosáhla na Radnicku vrcholu roku 1888 produkcí 1,6 mil. tun. Rok 1889 přinesl pokles o více než 100 000 tun a 1890 se těžba snížila oproti roku 1888 o 300 000 tun na 1,3 mil. tun. Zpráva obchodní a živnostenské komory v Plzni vysvětluje tento propad především vyčerpáním uhelných slojí v dolech. Navíc dochází ke konkurenci levnějšího hnědého uhlí z oblastí Podkrušnohoří.
Zajímavosti: Uhlí se prosívalo a mour se nechával ležet v dole. Následkem vnikání vlhkosti a zapařením se moury často vzňaly, vypukl požár. Tímto způsobem bylo zničeno ohromné množství toho nejkvalitnějšího uhlí. Například roku 1868 vypukl na jednom ze šternberských dolů tak ohromný požár, že více než týden šlehaly plameny z těžební chodby za ohlušujícího hřmotu. Místní hasič vnikl chodbou do dolu, "obešel oheň", zaslepil štolu a zamezil tak vnikání vzduchu a oheň postupně uhasl. Tato tragédie si vyžádala tří mrtvých.
 

Závěrečné shrnutí charakteristiky těžby v 19. století

Do počátku 80. let 19. století bylo zakončeno vítězné pronikání uhlí do hospodářského života západních Čech a uhelná těžba se zde stala jedinou palivovou základnou strojní velkovýroby. Hospodářská konjuktura v 60. a 70. letech a po ní následující krize 70. let, probíhající specificky v uhelné těžbě Plzeňska, umožnily dokončit vnitřní přestavbu plzeňských uhelných pánví z primitivní těžby v moderní západočeský uhelný průmysl, který se do konce 70. let vyrovnal svou těžbou pánvi kladenské.
Nicméně radnická uhelná pánev byla po počáteční převaze vystřídána pánví Plzeňskou a mirošovskou. Základem velkého vzestupu těžby kamenného uhlí na Plzeňsku bylo vytvoření základní železniční sítě, které umožnilo vlastní průmyslový rozvoj Plzeňska a zrušilo dosavadní izolovanost západočeských dolů od ostatních průmyslových oblastí západních Čech. Západočeský uhelný průmysl byl poté spjat s hospodářskou politikou celé země i Rakouska a prostřednictvím železnice navázal spojení i s kapitalistickým trhem západní Evropy, kam vyvážel více než 1/4 těžby.
V 80. letech ovládly uhelnou těžbu Plzeňska velké, převážně akciové společnosti, v nichž rozhodující pozice držel německý a rakouský kapitál, většinou vídeňský. Koncentrace uhelné těžby byla v 80. letech dokončena a silné západočeské důlní společnosti pronikaly i do jiných českých revírů, aby získaly náhradu za zmenšující se zásoby uhlí na Plzeňsku. Postupné vyčerpávání plzeňských dolů vedlo do konce 80. let k neustálému poklesu významu těchto uhelných dolů.
Zajímavosti: V roce 1897 byla težba v břaské pánvi na této úrovni: Na šachtách Klementina a Flora se 422 horníky bylo vytěženo 54 644 tun uhlí. Radnická hornická společnost v dolech ve Vranovích a Křiších se 134 horníky vytěžila 30 594 tun uhlí, Hořovicko- salingerská společnost v šachtách Hedvika a Matylda se 120 horníky vytěžila 18787 tun, Strack-Liewaldské Bartolomějské těžírenstvo v Břasích v šachtách Johanka a Bartolomějka se 75 horníky vytěžila 15 394 tun, Kristánův důl fy. Kupfer a Glaser ve Vranovicích se 42 horníky vytěžili 5 214 tun uhlí a Akciová společnost horních a průmyslových závodů (dříve J.D. Strack) v Břasích se 7 horníky 879 tun.
 


Vít Malkus